Červen 2009

Koloboty

30. června 2009 v 23:31 | Ja♥hůĐk*@

nechci vás otravovat ale prosím hlasujte zde pro mého kámoše ..
Má celkem málo bodů , děkuju..kdyžtak to přepošlete dál

Ps:I love you!

30. června 2009 v 15:59 | Ja♥hůĐk*@ |  Animky

Kusovka // 0.21

30. června 2009 v 15:56 | Ja♥hůĐk*@ |  Kusovky
>[•KaČenQa•]
..Zdrojík..


Button :)

30. června 2009 v 15:55 | Ja♥hůĐk*@ |  Pixelky


Hami - Koblížky xD

30. června 2009 v 15:55 | Ja♥hůĐk*@ |  Avatarky
Donutsdonutsdonuts
Donuts here are never plainPair of Donuts with Sprinklesdonutssylviastrawberry donut

Miley cyrus

30. června 2009 v 15:54 | Ja♥hůĐk*@ |  Avatarky

//Sukně// Pink - Black

30. června 2009 v 15:53 | Ja♥hůĐk*@ |  Moda-trika,botky atd
kanickyblogisek

//Mikiny//NICE!

30. června 2009 v 15:52 | Ja♥hůĐk*@ |  Moda-trika,botky atd

Miley Cyrus shoots 1.0

30. června 2009 v 15:50 | Ja♥hůĐk*@ |  Hanna Montana,Miley cyrus
star-hay


Miley Cyrus shoots 0.8

30. června 2009 v 15:49 | Ja♥hůĐk*@ |  Hanna Montana,Miley cyrus
free image host free image host free image host free image host free image host

Já, mé druhé já a … JONAS?? 15. Díl

30. června 2009 v 12:30 | Leník |  Já, mé druhé já a ... Jonas
Já, mé druhé já a … JONAS?? 15. Díl
(Snad se bude líbit… + komenty PLS J Peace Leník)
"NATANIELI, MÁŠ TU NÁVŠTĚVU!" to už jsem zakřičela z plnýho hrdla, a trochu se bála, abych neprobudila jeho HLUCHOU babičku. "Cože?" konečně se otočil a… no vida, vždyť sem říkala, že to s nim sekne… hi hi, já bych fakt mohla předpovídat počasí. Jakmile Nat zaregistroval postavu stojící vedle mě, skácel se k zemi. Menší zemětřesení… "WOW" pronesli jsme s Joem naráz a zůstali nehnutě stát na místě s pusou dokořán a očima vykulenýma. I když jsem to předpokládala, takhle rychlý to v plánu nebylo. A co teď? Moje první pomoc není zrovna dvakrát pomocná. A když se tak koukám na Joea, mám dojem, že je na tom asi stejně jako já. No možná o něco hůř, protože trochu zezelenal. My jsme teda dvojka. Nehodili bychom se k sobě náhodou?? Tohle až budu vyprávět svým vnoučatům *babičko povídej nám pohádku z cestování. Vy chcete slyšet pohádku z cest? No to bylo kdysi, když váš dědeček měl 19 a já byla na jeho prvním koncertě v Londýně, tam jsme se poznali, zamilovali se do sebe a už nás nikdo nerozdělil, dokud nezemřel. Ať je mu zem lehká. Ale i přes to to byl nejkrásnější život, jaký bych si mohla kdy přát. Ale zpět k historce. Váš prastrýček Nataniel, pamatujete si ho ještě, že děti, tak nám před dědečkem Joem omdlel, no jo, to byl celý Nat, vypjaté situace vždy řešil sesunutím k zemi. Jak já ho měla ráda. Ať je mu také zem lehká.* A tak dále a tak dále. Ou můj bože, já tu vyprávím o své budoucnosti, kterou prožiju s Joem Jonasem a ve které budu mluvit o minulosti, nebo-li o této přítomnosti? No páni. Ježiši, dost, já a manželka Joea Jonase? NIKDY!! Moje zákeřné myšlenky naštěstí zarazil zavčasu Joe. "Ehm…Lauren? Můžu mít otázečku?" řekl s trochou nervozity v hlase a i přes panickou situaci, která před chvilkou nastala ohledně šokového zhroucení mého nejlepšího kamaráda, jsem se musela usmát, byl taký zlatý, když na mě v tuhle chvíli mluvil. "Jo jasně, ptej se" mluvím k Joeovi a pořád čumím na Nataniela skáceného u podlahy od domu jeho babičky. "Je mi to trochu blbý, ale Nataniel je ehm,…No to…teda chci říct ten…no…" pořád se nedokázal vymáčknout. "Myslíš gay? Jo to je" bylo mi naprosto jasné, jaké myšlenky se mu honí hlavou. "Dobře, chtěl jsem mít jen jistotu" zkonstatoval už s klidným hlasem a naše oči se střetly. Lauren!!!! Nataniel ti tu leží na zemi?? Nechtěla bys něco udělat??? Pobízelo mě opět svědomí v podobě andílka. "Ehm, Joe? Neměli bysme něco udělat?" a oči mi těkaly ze stojícího Joea na ležícího Nata. "Já nevim, je to tvůj kamarád" páni, tak teď si mi opravdu pomohl. "Jo, ale…" nevím, co říct! "Ale?" otázal se Joe s nadzvednutým obočím a já zašátrala v hodně hluboké paměti, co by se mělo při takovýchto situacích dělat, ale vyšátrala jsem jenom vzpomínku, jak můj bratr omdlel, když měl přinejmenším 2 promile alkoholu v krvi a prý před sebou viděl Yettiho. Jo a bylo to při 30-ti stupňovém horku, tak do dneška nevím, jestli mu toho sněžnýho muže mam věřit nebo ne. No ale to nic, zpět k Natovi…Honzu jsme tenkrát hodili na gauč, s ručníkem za krkem i na hlavě, a nalili jsme mu do krku jakousi odpornou věc, která v sobě měla snad všechny tekuté přísady, co se našly u nás v kuchyni, od kečupu, sirových vajíček, jahodové šťávy až po slivovici. No co co… když se tím ožral, tak tím i vystřízliví ne? Teda tak se to alespoň říká, že se má druhý den léčit opice tím, čím si člověk tu opici přivodil, a navíc slivovice bylo jediné pití s kapkou alkoholu, co v domě tenkrát zůstalo. Problém je v tom, že Nat není na mol. Ale co, omdlel tak či tak. "Fajn, tak co kdybychom ho dali na gauč, támhle?" a ukazováček mi směřoval do obýváku, ve kterém se rozprostíral velký plyšový gauč v béžové barvě. "Jo, to by šlo, dobrej nápad" já vzala Natovo ruce a Joe zase nohy a už se jeho tělo přemisťovalo z bodu A do bodu B.
"Oh Lauren…LAUREN" vykřikl Nat druhýkrát a polovina těla se mu zvedla do sedu. Jeho reakci jsem tak trochu neočekávala a leknutím jsem ztratila rovnováhu, přičemž můj posed na patách skončil zadkem na zemi. Ještě že to bylo jen takových 15 čísel, jinak by to moje pozadí asi bolelo. Ovšem moje AU zaznít muselo. "Bože Laur, já měl hroznej sen, vážně příšernej, úplnou noční můru" začal mi povídat svůj důvod kapek potu na čele, já jen přikyvovala hlavou a čekala, co bude dál. "Představ si, viděl jsem před sebou Jonase" vypadlo z jeho úst. "A to je nějaká novinka?" zeptala jsem se ho se sarkasmem v hlase. Asi poznal, že narážím na jeho snové zážitky s Kevinem Jonasem, kterých už bylo celkem požehnaně. "Nemyslím Kevina…" vyjel na mě zlostí "…ale Joea" dořekl podrážděně. A už se chystal vstát, hned po jeho slovech jsem si ale uvědomila význam těch slov, a skutečnost, že ta noční můra vlastně můrou není a proto jsem mu dlaněmi zatlačila vší silou zpátky do ramen a jeho medvídek skončil znova na gauči. "Co blbneš?" jeho oči mě propalovaly neskutečnou zlostí typu *jako by nestačilo, že si mě probudila, ještě budu mít modřiny*. "Věř mi Nate, je lepší sedět" hlavně aby to s ním zase neseklo… "Proč?" "No ehm, totiž to jaksi to no,… to nebyl ten, no ten sen, myslím, jako že to nebyl sen" pořád na mě koukal nechápavým pohledem. "Stačí čistá voda?" ozvalo se z ničeho nic z kuchyně "Oni tam nic jinýho nemají" to už se postava, která stála před chvílí v kuchyni a byla maskovaná, objevila v obýváku a Natovi spadla čelist až
na zem. "Hlavně klid Nate ano?" snaha o uklidnění té třesoucí se osoby co seděla přede mnou, se nějak nedařila. Jeho ruce nabraly ještě větší třas a tváře rudly a rudly a rudly, víc to snad už ani nešlo. "Jo Joe, ta voda je dobrá, to stačí, podej mi jí" a rukama máchám směrem ke mně. Joe přiskočil, já mu vytrhla skleničku z ruky a celý obsah Natovi vychrstla do tváře. "Ježiši" pronesl s mírným strachem a údivem v očích Joe a Nat? Vypadal jako zmoklá slepice, to je pravda, ale na druhou stranu se konečně naplno probral ze své noční můry. Očima těkal ze mě na Joea a nazpátek, přičemž pořád huhňal něco naprosto nesrozumitelného, co nedávalo žádný smysl. Pochytila jsem jen pár slovíček asi jako: Bůh, blázinec, sen, Tibet a Joseph. Což zaregistroval i dotyčný, o kterém byla nejspíš řeč. Fajn beru, všechny ty slova bych do určité věty poskládala, jen nevím, kam zařadit ten Tibet. Ten mi tam nějak hapruje. Joe pořád nehnutě stál u křesla, já pořád nehnutě seděla před Natanielem a ten pořád nehnutě seděl na gauči. Všichni tři jsme očima běhali po celém pokoji, a Joe si zase představoval svojí budoucnost a ani jeden z nás se neměl k činu, natož k jakémukoliv pohybu. Ale no tak, já jsem akční člověk, potřebuju něco dělat. "Fajn, ticho nám jde, Nate můžeš mluvit, babičku máš hluchou." "Bojím se, že kdybych začal mluvit, tak budu pištět" řekl celkem v klidu, až mě to překvapilo. Moje tělo se pohodlně usadilo vedle gaye, co ani na vteřinu nespustil svůj zrak z populární americké hvězdy, a ta zase celou dobu hypnotizovala mě. Potom se konečně usadil do křesla, co měl vedle sebe a "Jako doma" slova se chytil Nataniel, přičemž se Joe probral ze snění o…vlastně ani nevím, do hlavy mu opravdu nevidím. "Jou, jasný, díky a mimochodem jsem Joe, Joe Jonas" pohotovou reakcí společnou s vyskočením ze sedu a přiběhnutím k Natovi mě celkem překvapil. Podali si ruce, seznámení a po asi půl hodinovém rozhovoru vypadali jako nejlepší kámoši, co se znají už roky. Já si tam připadala jako naprosto zbytečnej prostředník, kterej neví vo co go! Nataniel rozumí chlapeckým věcem? Od kdy? Čas od času se můj mozek nestačil divit a už vůbec nestačil zpracovávat informace, které těm dvěma vycházely z pusy. Slíbila jsem Joeovi, že až pozná Nataniela, tak bude zábava a musím s požehnáním říct, že zábava opravdu byla. Rozebírali jsme snad všechno, celý koncert od začátku až do konce, celou autogramiádu, Taylor, bowling, zase Taylor při bowlingu, sem tam padla věta i o mě, ale od tohoto tématu jsem se chtěla vždy dostat k jinému a čas od času se naše slova přenesla na Joeoův život hvězdy i obyčejného kluka. Jenom jsem poslouchala konverzaci mezi těma dvěma a docházelo mi, že Joe opravdu není jenom panák z plagátu, ale normální kluk, co chce žít nejlíp, jak dokáže. Že to není pouhý model, co se nechává fotit na každém kroku, že to není napomádovaná hvězdička, jejíž jediný životní cíl je být na špici Hollywoodu. Je to kluk co miluje, co cítí, co žije a bude žít pro všechny.
Nevnímala jsem nic kolem sebe, protože nic kolem mě nebylo, byla jsem v naprosto prázdné místnosti, bílé stěny, ticho, strach
, jediné co bylo slyšet, byl tlukot mého srdce, tak rychlý, splašený, bolestivý, něco mě svíralo, drtilo mě to zevnitř i zvenka, nemohla jsem dýchat, křičet ani mluvit, nemohla jsem myslet, nemohla jsem plakat i když jsem slzy v očích cítila, nedokázaly se vydrat úplně na povrch, pohlcovaly a zaplňovaly mi oči, až jsem přestávala vidět, bolest, kterou mi to způsobovalo, se nedá popsat, ruce i nohy mi nepatřily, byly stále spojené s mým tělem a přesto nic, žádný pohyb, ani cit, prostě nic, je tohle konec? Vypadá takhle konec? Co nějaké světlo? Všude se píše o přechodu na druhou stranu, o krásném světle, co vás povede, o pocitu lehkosti a né o bolesti a mučení! Ano tohle bylo mučení! Najednou se to stalo, cílila jsem první slzu, první slzu, co se pomaloučku kutálela po mé tváři, potom další a další, plakala jsem. Bylo to uvolnění od bolesti, začínala jsem opět vidět tu bílou prázdnotu, která se začínala zbarvovat. A… slyšela jsem to, to jméno, jehož důvodem byl tento svírající pocit, pocit bezmocnosti a utrpení, pocit smrti…
Patrik!

…To be continued…

Už by tu tenhle blog ani být nemusel,díky za pomoc..Vlastně - NIKDO MI NEPOMOH

29. června 2009 v 18:16 | Ja♥hůĐk*@ |  Ahojky
Čau...

Opravdu dnešek je divnej - 15-25 minut jak blbeček dělám dess,mám ho moc se mi líbí a dělám k němu nové pozadí akorát si nejsem jistá jestli to výjde,tak si v pohodě udělám new blog no prostě vše , co je na tomto..Akorát,jsem si i zapla blog normálně a přihlášená do petriblogu ale vůbec jsem si nevšimla jsem sem to mačkala sem místo toho abych to mačkala do druhého takže tento blog byl totál PODĚLANEJ..Myslela jsem si že se zhroutim všechna práce,a málem mě trefil šlak když nebylo v menu rozcestníky myslela jsem že to nepřežiju psala jsem i článek no ale .. jak vy ste ochotní NIKDO NENAPSAL..Naštěstí rozcestníky byli v profilu akorát nebyly zadaný v nastavení jako ukázkový super to bylo dobrý,ale potom jsem všude scháněla jakou jsem měla velikost atd ,ale to jsem zistila a víte komu??Vám né - nikomu zváš..Jedině mím druhým blogám,normálně si začínám uvědomovat kdybych tento blog zrušila tak mě trefí šlak,oky nezrušim ho , ne ..... Ale pozastavím

Děkuji všem za ochotu - IRONIKA!

POMOC

29. června 2009 v 17:45 | Ja♥hůĐk*@
LIDI POMOC
něco jsem pokazila,prosím potřebuju to vrátit do pořádku..
Potřebuju někdo kdo to umí - někdo s esbé lépe..Děkuju :(

PS:Už to je celkem v poho,akorát to musim upravit :(

Já, mé druhé já a ... Jonas - 14. díl

28. června 2009 v 16:39 | Ja♥hůĐk*@ |  Já, mé druhé já a ... Jonas
Já, mé druhé já a ... Jonas - 14. díl
"Zastav…" prohodila jsem jen tak mezi řečí, která před chvílí ustala "…tak, jsme tady" a podívala se přes Joeovo tělo na bílý domek se zahradou, který byl jako vystřižený z pohádkových příběhů o dokonalém životě na předměstí. "WOW" bylo asi jediné co se mohlo dostat z Joeových úst, hm…vypadal překvapeně. "Přesně takhle si představuju svůj budoucí život" zamyšleně pronesl a dál se kochal tím domem "Myslíš jako bydlet v Londýně na předměstí?" trochu nechápavá odpověď "Ne, myslím domek se zahradou, na které si budou hrát moje děti, minimálně dvě, všude bude pobíhat štěkající vořech a nebo nějaké čistokrevné plemeno, to je jedno, kolem dokola bílý plot, který si budu sám natírat, tráva bude zelená a na velkém stromě, co bude stát hned u domu, bude pověšená houpačka. A na terasu se pověsí další minimálně pro dva…" zamyslel se "…mě a mojí ženu" páni, tak takovouhle budoucnost bych u něj zrovna nečekala. Tak nějak mi vyrazil dech. "Páááni" vyhrkla jsem a nechala ústa otevřená, aby poznal můj skutečný údiv. Joe se jenom lehce zahihňal nad touto reakcí a pro své potěšení z mého opravdu skutečného překvapení pokračoval ve svém proslovu o dokonalé a šťastné budoucnosti "Víš můj dědeček mi vždycky říkával, že chlap má za život tři úkoly, postavit dům, zasadit strom a počít syna. Já chci minimálně dvě děti, kluka a holčičku. Chtěl bych, aby byl chlapeček starší, aby měl skvělou výchovu jako já s bratry a aby svojí mladší sestřičku hlídal. Holčička aby byla krásná po mamince a chytrá po mě…" při těchto slovech si vychutnával svojí hrdost "…a abychom s manželkou byli tací, jako mí rodiče, jsou neuvěřitelní, na to, že musí zvládnout čtyři naprosto nezvladatelný kluky, tak sou pořád v pohodě, vždycky ví co dělat, jak se zachovat, navíc naše kariéra, a Frankie, někdy je opravdu šílené dítě, ale pořád jsou úžasní, opravdu je obdivuji" stále se zasněným pohledem koukal na ten dům a já nevěděla, jak reagovat "Vidíš svojí budoucnosti doma u ženy a nebo s bratry na koncertech?" zeptala jsem se na rovinu otázkou, která by mě asi nikdy předtím nenapadla, prostě to najednou přišlo. Asi jsem ho zaskočila, chvilku přemýšlel a do odpovědi se nějak extra nehrnul. Nejprve se na mě zadíval, ovšem následně stále bez odpovědi sjel pohledem opět na ten dům. "Chci obojí" vyšlo z jeho úst a zároveň silně semkl víčka. Možná si uvědomil, že to asi nepůjde, že si bude muset jednou vybrat, buď a nebo… "Myslíš, že to jde? Že jde, aby si byl šťastný s rodinou, co bude doma a při tom si ty budeš cestovat po celém světě, myslíš, že jde, aby tvoje děti vychovávala žena, kterou budeš sice milovat, budeš s ní a přesto od ní tak daleko? Myslíš, že jde, aby takovýhle život byl šťastný?" při těchto slovech jsem se musela zamyslet i já sama, zamyslet se nad svojí výchovou, nad svým dosavadním životem, rodiče věčně věku na služebních cestách, já doma s bratrem a naší chůvou a kruci vždyť chůva není matka a nikdy nebude… "Nebudu je nechávat samotné doma, budou se mnou, pořád a pořád" trochu jsem se pousmála, protože jsem mu věřila, Joe by svou rodinu nikdy neopustil, nikdy by jí nenechal samotnou doma, a nikdy by se nevěnoval pouze svojí kariéře, vždy by myslel na ty, kteří mu jsou nejbližší… "Můžeme teda jít?" potřebovala jsem tuto chvíli nějakým způsobem ukončit, potřebovala jsem zastavit tok myšlenek, který mi probíhal v hlavě. "Jo, jo jasně, máš pravdu, měli bychom už jít, jo jdeme…" konečně vypnul motor, vytáhl klíček a vzal si mobil, asi pro případ, že by ho Nataniel unesl, tak aby si mohl zavolat o pomoc. Otevřel si dveře a rychle vylezl, nejspíš chtěl udělat to samé u mé strany jako správný gentleman, ovšem já byla rychlejší a vylezla jsem o něco dřív, než se ke mně dostal on. Mělo mi být jasné, že mi bude chtít podržet dveře a proto jsem se na něj jen omluvně usmála, což rychle zaregistroval díky svítícím lampám po celé ulici. Úsměv mi opětoval, jemně mi položil svou ruku na můj chrbát a krok sum krok jsme se společně vydali k bílím vrátkům od Natanielova bývalého domu, ve kterém už žije pouze jeho babička. Při otvírání branky to trošku zavrzalo a se mnou i Joem to mírně škublo. No ani se nedivte, je třičtvrtě na tři ráno a opravdu nechceme probudit žádného souseda v okolí a už vůbec ne žádného psa!! To by pak nebylo pro Nata překvápko. "Svojí branku si budu pravidelně mazat!" protnul hrobové ticho Joe a já musela smíchy vyprsknout, jinak to vážně nešlo… jeho snaha vrátka opět zavřít bez jakéhokoliv zvuku trvala přibližně pět minut, během kterých sem si dala za úkol najít dostatečně velký kámen, aby dovlál do Natova okna, aby ho probudil, ale zároveň aby tu okenici nerozbil. No našla jsem asi čtyři s dostatečně odpovídající velikostí a přesunula se pod okna toho mýho chudáka. Proč chudáka? Protože až zjistí, s kým sem přišla, tak to s ním sto pro sekne. Joe se konečně došátral za mnou, ale já ho rovnou pobídla, aby zůstal u dveří s výmluvou, že takhle po ránu se na mého kamaráda musí hodně z lehka. Této kravině jsme se zasmáli oba dva, ale nakonec se mnou ten model souhlasil a stoupl si před práh svého vysněného domku. Tak a teď je to jen na mě. Doufám, že jsem si nespletla okna. Nápřah a první hod. Hmmm… neúspěšný. "Víc do prava" slyšela jsem jenom z povzdálí, jak se mě Joe snaží navigovat, ale poslouchat ho nehodlám, hážu já a né on! Fajn, druhý kamen, druhý pokus… a… opět neúspěšně! "Víc do leva" ten kluk přijde k úrazu "Joe" sykla jsem na něj a zároveň přešla pohledem na jeho osobu. Stál u dveří v mírném předklonu a oběma rukama se opíral o kolena (znáte tu pozici při nadhazování u baseballu? Tak nějak takhle to vypadalo). Jenom jsem zakroutila hlavou a začala se znovu věnovat koncentraci na hod. Třetí kámen, znovu nápřah a… moc málo! "To bylo nízko" pronesl Joe s mírným posměškem v hlase "Joe, zmlkni, stejně to kazím jenom kvůli tobě, znervózňuješ mě" vyštěkla jsem na něj s tlumenou hlasitostí "Opravdu? Znervózňuju?" řekl trošku zaraženě, ale normálním tónem hlasu a postavil se zpátky do stoje vzpřímeného. Na co ten kluk nemyslí? Blesklo mi hlavou. "Přestaň" sykla jsem na něj znovu a vrátila se k poslednímu kamínku. Poslední šance. Je to jen na mě. Buď a nebo. Vítěz nebo poražený. Jeden kámen, jeden hod. No dobře, nebudu to tak dramatizovat, na zahradě je dalších milion kamenů, takže to potom můžu zkusit s dalšíma, ale já si věřím, tenhle je ten pravý! Hluboký nádech, a ještě hlubší výdech. Nápřah a ANO!!! Trefa, naprosto dokonalá trefa. Zvedla jsem ruce do vzduchu a rty naznačila pouhé jedno slovíčko "YES" ta postavička stojící u dveří začala z ničeho nic poskakovat na místě a vypadal, jako by zrovna vyhrál milion, ovšem nemůže se radovat na plno, protože ho škrtí trenky. Mé oči přešly zpět k Natanielovo oknu a čekala jsem, co se bude dít. Z ničeho nic se v pokoji rozsvítila malá lampička, teda myslím, že to byla lampička, protože to byla taková jemná intenzita světla a okno se otevřelo. "KDO JE TAM" zakřičel Nat takovým způsobem, až jsem si myslela, že naše společná snaha s Joem o naprosté ticho se vypaří jako pára nad hrncem a zbude po ní probuzená celá ulice. "PŠŠŠT, Nate to jsem já" "Lauren?" vykulil oči a aby se doopravdy přesvědčil, že jsem to skutečně já, tak si je následně promnul. "Jo já, a koho si čekal? Papeže? Nebo Svatýho Petra?" trocha ironie, ovšem jeho údiv stále ne a ne povolit. "Co, co, co, co,…" hm, za dalších pět minut se třeba dočkám dalšího slova "Můžeš jít dolů?" přerušila jsem jeho co co co cování a přešla rovnou k věci. "Co tady děláš? Víš vůbec, kolik je? Kde ses tu vzala? Nebyla si náhodou na…" "Natanieli! Můžeš jít dolů prosím!" začínala jsem svůj tón hlasu mírně nezvládat. On jenom zavřel okno a na chvilku se mi vytratil z dohledu. Nohy mi popošly ke dveřím, kde se náramně bavil Joe. Pořád se jenom hihňal a nešel zastavit, jako by byl na baterky, ale ne na ledajaké nýbrž na baterie Duracell. Bože hrozná představa, kluk na baterky, no radši nad tím nebudu přemýšlet… "Joe, přestaň" snaha o sklidnění toho kluka, co mi před pár okamžiky téměř vynadal, jako bychom byli několik let manželé a já jako bych se mu snažila zahnout s nějakým pro něj neznámým mužem, se nějak nedařila. Pak se ale najednou rozletěly dveře a v nich stál Nataniel ve svém velmi vtipném a velmi sexy, až ďábelsky sexy medvídkovském pyžamu, bohužel jsem měla tolik práce s odstrčením Jonase, aby těmi dveřmi nedostal do obličeje, že jsem se i zapomněla zasmát tomu, co jsem právě viděla. "Ahoj zlatíčko" nahnul se k mé tváři a políbil mi nejprve pravou a posléze levou stranu, jak to dělal vždycky, když jsme se viděli. Wow, takovou reakci jsem nečekala, přece jen jsem ho probudila ve čtyři ráno, měl by být naštvaný, a nebo aspoň já bych na jeho místě rozhodně byla. "Páni, hezký pyžamko" říct jsem to prostě musela a přidala jsem mírný úsměv, opravdu jenom mírný!!!! "Jo já vím, vždycky jsem měl rád médi, a tenhle modroučkej je takovej malej punťa" svým ukazovákem přejížděl po gumovém povrchu té postavičky a třel mu mírně čumáček. Následně mi už před obličej strkal kus toho trika, na kterém byl namalovaný malý modrý medvídek s kytičkou v ruce a čepičkou na hlavě, abych si ho pořádně prohlídla. "Jo fajn Nate, pochopila jsem to, neboj, máš pravdu je sladkej" odstrčila jsem mu s úšklebkem a ironií ruku a on se stáhnul. "Tak co tu vlastně děláš" přešel ze svého jaksi teploušského hlásku do tvrdého hlasu. "Ehm…" minuta ticha "…no chápeš ne? Nemůžu přijít ve čtyři ráno na hotel, táta by mě zabil, kdyby se to dozvěděl, tak jsem myslela, jestli bys měl místo ještě pro jednoho nocležníka navíc?" moje očka začala žadonit svým kočičím pohledem, na který vždycky každého dostanu a ani v tento moment mi Nat nedokázal říct ne! Joe se jen s mírným pohihňáváním stále krčil za dveřmi a čekal na můj signál, kdy má vystartovat. Nataniel pořád nic neříkal, jen se otočil na patě a mávl rukou na náznak, abych šla za ním dovnitř. "To znamená, že máš?" naznačila jsem nechápavý výraz, nad kterým se můj sladkej gay ani nepozastavoval. "Fajn, odpovím si sama" moje rty se roztáhly do mírné šířky a ruka schmatla Joeovu bundu za levý rukáv "Pojď ale pšššššššt. Jasný!" snažila jsem se o nejtižší tón hlasu, jaký dovedu. "Ale…" chtěl namítat Joe, nuž já mu raději zacpala pusu svou rukou, i když v tuhle chvíli bych ho raději umlčela nějak jinak. Ach Joe. Lauren přestaň!! Našeptával mi ten andělský hlásek, co mi seděl na levém rameni. Nataniel byl asi tak 5 metrů před námi, když jsem se konečně dostala s Joem za zády do předsíně celého domku. Ani jeden z nás nedutal. Hrobové ticho přerušil až Nat svým výlevem emocí. "Tak co, jakej byl koncert, chci slyšet naprosto všechny detaily, a nechci slyšet jenom o Joeovi jasný…" při těchto slovech jsem se chtěla propadnout do země. Právě prostřední Jonas se na mě v tuto chvíli podíval s lehkým úsměvem a nadzvedl tázavě obočí. "Co tím myslel?" zašeptal nechápavě "Co já vím" odpověděla jsem mu s pokrčením ramen, jako že nemam ani ponětí, o čem to ten kluk tam vepředu mluví. I když v hloubi duše vím moc dobře, co tím myslel. Fajn, přiznávám, myslím, že Joe je nejpřitažlivější, ale tak stačí se na něj podívat. Jasně, Nick by stál taky za hřích, ale… kruci zase ten čertík! Dost!!! Bylo vidět, že se Joe jen tak nechce vzdát odpovědi, ale naštěstí ho opět přerušil Nat. "No… tak povídej" opět mě vyzval k reakci na koncert, nuž já stále neodpovídala "A co Kevin? Co měl na sobě? Byl sexy jako vždycky? Poslední dobou mu to hrozně sekne, na každý fotce vypadá tak sladce, jako lízátko, jako jahodová zmrzlinka, až bych ho nejraději celýho slízal,…" pořád ne a ne přestat ve výlevu emocí "Ehm, Nate, chci ti někoho představit…" snaha o zastavení toho mluvícího slizovače nějak nepomáhala "…bože jak já bych si ho dal, je to takovej mazlík" při tomto posledním slovu se trochu oklepal. Jemu stačí vážně málo, na to aby se udě… No snad chápete… "Nate,.. Nate,.. Nate,.." pořád jsem se ho snažila zastavit, ale nešlo to, vážně to nešlo. Ježiši to je trapas. "Tak co, co měl na sobě…?" "NATANIELI, MÁŠ TU NÁVŠTĚVU!" to už jsem zakřičela z plnýho hrdla, a trochu se bála, abych neprobudila jeho hluchou babičku. "Cože?" konečně se otočil a…
…To be continued…

Cute Sloník

28. června 2009 v 16:38 | Ja♥hůĐk*@ |  Animky

Mode

28. června 2009 v 14:38 | Ja♥hůĐk*@ |  Animky

Converse

28. června 2009 v 12:37 | Ja♥hůĐk*@ |  Avatarky
xxxx

Derry Lou

28. června 2009 v 10:36 | Ja♥hůĐk*@ |  Avatarky

Dneska - zítra

27. června 2009 v 23:41 | Ja♥hůĐk*@ |  Ahojky
Ahojky,tak za dnešek jsem přidala pár věcí a na zejtra jsou také nějaké
přednastavený takže se opozdí Já a mé druhé já a ... Jonas , bude až kolem 4-5 hodiny večer,ale nepříjdete o to..Tak jo dobrou noc je pozdě dobru!!